Články
Tak jsme se s bráchou Nikolou dlouho domlouvali, až nám to vyšlo! Navíc rosničky slibovaly krásné počasí.
Tentokrát jsme jeli autem. Zaparkovali jsme v Koutech nad Desnou a razili k vodopádu na Borovém potoce. Od něj kousek zpět a přes "potok" zkratkama i po asfaltu na Dlouhé stráně. Poslední úsek jsme šlapali se sněžnicema. Na oběd jsem uvařil rýžové nudle v kokosovém mléce s krevetami a houbami, no skvělé! Jinak jsme se na slunci vařili taky...Dali jsme opět sněžnice a šlapali po hřebenu na Františkovu myslivnu a od ní doleva strmým svahem na hlavní hřeben a z něj se překlopili do Velké kotliny.
Odpolední sluníčko smažilo do vysněžených lavinových svahů. Pohybovali jsme se v horní části kotle a fotili a fotili. Po obejítí kotliny na druhou stranu jsem Nikymu ukázal, kde jsme stáli a kde jsem ho fotil. Bylo to 10 metrů od velkého odtrhu až na skálu. Vím však, že jsme neriskovali, rezerva byla.
Navečer jsme to střihli na Barborku napříč sjezdovkama. Cestou jsme potkali cyklistu, který tlačil kolo ve sněhu. Brácha se ho ptal, odkud jede, že z Polska a kam? Opět do Polska a to bylo 18:30h večer, tak jsme si říkali, jak on dopadne.
Na večeři jsme dostali steak, dali pivo, na pokoji víno a ve 22 hod jsme vytuhli.
Ráno jsme šlapali na Praděd. Všiml jsem si ve sněhu zvláštních stop a myslím, že to byl Rys. Na Pradědu foukalo, tak jsme "pádili" na Švýcárnu. Po cetě jsme potkávali na upravených stopách běžkaře.
Hřeben pod "Švycou" byl skoro bez sněhu. Sněžnice jsme nesli na batozích. Nad sedlem jsem uvařil rok prošlou Bio polévku v konzervě. Přidal jsem pár ingrediencí a jak chutnala! Kolem chodili sváteční turisté v mokrých teniskách ve sněhu...
Pobalili jsme batohy a cíl byl jasný, Sněžná kotlina na Červené hoře. Byli jsme překvapení, jak strmé lavinové dráhy padají do údolí! Niky mě stále nadával, že moc riskuji. Co bych neudělal pro pěknou fotku! U Kamnného oka nás čekal Nikyho kamarád Martin. Dali jsme fotečku, slivovičku a faječku a pokračovali do sedla pod Vřesovkou. Martin mířil na žlutou do údolí Hučivé Desné a my do Japonské zahrady pod Vozku. Na slunném place jsme uvařili kafé, Nikymu převařili vodu ze sněhu do hydro vaku, zvláštní chuť. O kousek dál nemohla skupina turistů přejít potok, tak se nakonec vyzuli a přešli. Jedna paní se nás pak ptala, jestli není někde most, tak jsme ji ujistli, že ne, tak byla v pohodě...
Sešli jsme ve strmých svazích nad potokem ve i bez sněhu na žlutou a pak klusem i neklusem údolím Hučivé Desné k autu.
Závěrem: Bylo celkově málo lidí. Bez trekových holí a sněžnic bychom to "nedali". Trochu jsme se spálili. Byl to úžasný zážitek. Máme krásné hory!
Tentokrát jsme jeli autem. Zaparkovali jsme v Koutech nad Desnou a razili k vodopádu na Borovém potoce. Od něj kousek zpět a přes "potok" zkratkama i po asfaltu na Dlouhé stráně. Poslední úsek jsme šlapali se sněžnicema. Na oběd jsem uvařil rýžové nudle v kokosovém mléce s krevetami a houbami, no skvělé! Jinak jsme se na slunci vařili taky...Dali jsme opět sněžnice a šlapali po hřebenu na Františkovu myslivnu a od ní doleva strmým svahem na hlavní hřeben a z něj se překlopili do Velké kotliny.
Odpolední sluníčko smažilo do vysněžených lavinových svahů. Pohybovali jsme se v horní části kotle a fotili a fotili. Po obejítí kotliny na druhou stranu jsem Nikymu ukázal, kde jsme stáli a kde jsem ho fotil. Bylo to 10 metrů od velkého odtrhu až na skálu. Vím však, že jsme neriskovali, rezerva byla.
Navečer jsme to střihli na Barborku napříč sjezdovkama. Cestou jsme potkali cyklistu, který tlačil kolo ve sněhu. Brácha se ho ptal, odkud jede, že z Polska a kam? Opět do Polska a to bylo 18:30h večer, tak jsme si říkali, jak on dopadne.
Na večeři jsme dostali steak, dali pivo, na pokoji víno a ve 22 hod jsme vytuhli.
Ráno jsme šlapali na Praděd. Všiml jsem si ve sněhu zvláštních stop a myslím, že to byl Rys. Na Pradědu foukalo, tak jsme "pádili" na Švýcárnu. Po cetě jsme potkávali na upravených stopách běžkaře.
Hřeben pod "Švycou" byl skoro bez sněhu. Sněžnice jsme nesli na batozích. Nad sedlem jsem uvařil rok prošlou Bio polévku v konzervě. Přidal jsem pár ingrediencí a jak chutnala! Kolem chodili sváteční turisté v mokrých teniskách ve sněhu...
Pobalili jsme batohy a cíl byl jasný, Sněžná kotlina na Červené hoře. Byli jsme překvapení, jak strmé lavinové dráhy padají do údolí! Niky mě stále nadával, že moc riskuji. Co bych neudělal pro pěknou fotku! U Kamnného oka nás čekal Nikyho kamarád Martin. Dali jsme fotečku, slivovičku a faječku a pokračovali do sedla pod Vřesovkou. Martin mířil na žlutou do údolí Hučivé Desné a my do Japonské zahrady pod Vozku. Na slunném place jsme uvařili kafé, Nikymu převařili vodu ze sněhu do hydro vaku, zvláštní chuť. O kousek dál nemohla skupina turistů přejít potok, tak se nakonec vyzuli a přešli. Jedna paní se nás pak ptala, jestli není někde most, tak jsme ji ujistli, že ne, tak byla v pohodě...
Sešli jsme ve strmých svazích nad potokem ve i bez sněhu na žlutou a pak klusem i neklusem údolím Hučivé Desné k autu.
Závěrem: Bylo celkově málo lidí. Bez trekových holí a sněžnic bychom to "nedali". Trochu jsme se spálili. Byl to úžasný zážitek. Máme krásné hory!
